Nevíte, co koupit na Vánoce? Podívejte se do naší poradny!

Recenze: Podfukáři – zloději sobě

Hlídač se dál prochází po potemnělém muzeu a při tom vůbec netuší, že některé rámy už dávno neobsahují originály. Zaměnit podvrhy, když si šel po obchůzce sednout na chvíli na svoji židli, byla hračka. Jenže zatímco při plánování bylo všechno jasné, najednou nikdo nedokáže sedět u stolu klidně. Všichni chtějí svůj spravedlivý podíl, ale jak to máme udělat? Rozřezat obraz není dobrý nápad.

Dělba kořisti u zlodějů umění je prostě něčím, co je mnohem těžší, než se na první pohled zdá a své o tom ví i Reiner Knizia. Nevíme, kde co ukradl, ale své zkušenosti přetavil do karetní hry Podfukáři, která v původním znění vyšla jako Art Robbery. O ilustrace se postarala Petra Eriksson a v češtině ji přináší firma HRAS.

Základem zážitku je samozřejmě malá krabička, ve které se ukrývají všechny potřebné komponenty. Na víku najdeme zloděje s obrazem, ale ve skutečnosti je v lupičském gangu tolik členů, kolik hráčů si sedne ke stolu. Uprostřed herní plochy bude třeba troška místa pro čtyři hromádky žetonů rozdělené podle zadní strany. Tím se vše připraví na čtyři fušky, které mají před sebou zlodějíčci. Poblíž postaví také figurku hlídacího psa, a především hromádku zamíchaných karet. Z ní dostanou jednotliví účastníci do ruky pět karet.

Postupně hráči projdou čtyři kola hry, každé z nich věnované nové loupeži. Hráči tedy vždy vezmou jednu hromádku žetonů (v předem daném pořadí) a rozloží její obsah na herní plochu. Od té chvíle se střídají v tahu a jeden za druhým dostanou šanci zahrát jednu kartu z ruky a poté si znovu dobrat z hromádky tak, aby měl stále v ruce pět možností.

Většina takových karet má na sobě hodnotu, která odpovídá alespoň jednomu z žetonů uprostřed. Postupně tak jednotlivá kolečka najdou své nové majitele, ale zahráním si lze brát lup nejen ze středu stolu, ale také od soupeřů, kteří si jej už pro sebe zajistili dříve. V hromádce se ale ukrývají také hlídací psi, šéfové a chamtivci.

Pes umožní bránit žetony, ale jen tomu, kdo má štěkající dřevěnou figurku. Hráč, který má pejska na vodítku, může při útoku soupeře odevzdat čtyřnohého kamaráda a ubránit tak svůj žeton. Chamtivec zase přináší výjimku z hraní karet a otevře dveře k jakémukoliv žetonu ležícímu uprostřed. Pokud hráč použije kartu šéfa, získá ihned hodnotný žeton šéfa, ale může si ho ponechat pouze v případě, že dokáže ukrást a ubránit podíl o hodnotě čtyři nebo pět až do konce kola.

S pomocí žetonů si ale hráči musí také zajistit alibi. Některé kousky na sobě mají bílou tečku a každý takový žeton se počítá. Ten, kdo bude mít na konci partie nejhorší alibi, bude předhozen lvům. Ale nejdříve je třeba projít všechny čtyři kola a každé z nich končí ve chvíli, kdy ze středu zmizí poslední objekt zájmu. V tu chvíli už musí být zlodějíčci spokojení s tím, co si dokázali ukořistit pro sebe, protože další šance na výměnu už se nenaskytne.

deskové hry - TLAMA games

Hráči si rozeberou všechny části kořisti a poté se vrhnou na další fušku. A teprve po všech čtyřech loupežích je čas určit vítěze. Ještě před jakýmkoliv udílením bodů ale dojde k zatčení toho hráče, který má nejmenší počet puntíků alibi. Teprve poté si mohou všichni sečíst svoje kořisti a ten nejbohatší zloděj vyhrává.

Podfukáři jsou hrou, ve které jste jako na houpačce. Asi podobně, jako když byste se dostali do opravdového rozdělování kořisti. Ta leží někde na stole a každý si bere do rukou, co unese. Jenže brzy musí něco položit a v tu chvíli mu to vyfoukne někdo jiný. A přesně tenhle pocit přenáší na hráče tato jednoduchá malá hra.

Partie je plná zajímavých výměn názorů, které kromě kradení žetonů doprovází také velmi bouřlivé debaty a komunikace mezi jednotlivými účastníky. Z toho je jasné, že maximální počty čtyři a pět hráčů budou ty nejlepší, protože potřebujete pro své činy pořádné publikum. Právě tam si ji užijete nejvíce. Navíc ji všechny účastníky naučíte během jedné minuty.

Základem je při tom ta úplně nejsnadnější premisa – zahrajte kartu a vezměte si žeton stejné hodnoty. Jenže jakmile do hry vstoupí braní žetonů od ostatních, kteří se mohou bránit, začíná se vše zamotávat. A pak jsou tu ještě žetony kápů (boss), kteří mají vysokou hodnotu, ale jen pokud máte dostatečně vysoký lup. Šéf si přece zaslouží pořádnou kořist.

Je třeba dobře rozmýšlet, kdy kterou kartu zahrát, což možná překvapí. A tahle špetka zvažování nakonec je tím, co hru posune od úplně čistě náhodné k zajímavě ovlivnitelné.

Jen ta znovuhratelnost by možná mohla být lepší, protože jednotlivé partie si jsou docela podobné a hráči tak nemají zase tak velkou motivaci se ke hře vracet. Tou hlavní zůstává její doba, kde se snadno vejdete i do patnácti minut. Podfukáři jsou fajn počinem od slavného designéra. Hra, která docela naplňuje své téma, i když vlastně vůbec tematická ani přehnaně ilustrovaná není. Ale především se jí daří bavit, zvlášť pokud máte v oblibě hry oko za oko, zub za zub. Podfukáři jsou místem, kde můžete alespoň na chvilku vzít věci, které jsou někoho jiného a prohlásit je za svoje. A tyhle malé loupeže jsou fajn.

Recenze: Podfukáři – zloději sobě
Podfukáři jsou hrou na lupiče. Čtyři krádeže, každá jiná, ale všechny jsou stejným soubojem o umělecká díla. Hráči si nejdříve s pomocí karet rozebírají žetony ze středu stolu, ale brzy se jejich pozornost zaměří na kousky, které už mají před sebou ostatní. Rozhoří se boj, ze kterého může vzejít jen jeden nejbohatší vítěz. Hráči na sebe útočí, baví se a díky tomu všemu jsou Podfukáři rychlou a zábavnou hrou.
Klady:
+ atmosféra, kterou hra vzbuzuje v účastnících
+ herní doba
+ čtyři samostatná kola
+ alibi
+ extrémně jednoduché
Zápory:
= horší znovuhratelnost
= v méně hráčích to není ono
4
Prozkoumávejte dál
Přehled rychlých zpráv za říjen 2015