Clips – Hanabi s kolíčky na prádlo

V textilce je ráno rušno. Na stole leží zakázka na dvě látky stejné barvy, já držím v ruce tři role sukna a nemám nejmenší tušení, jak vypadají. Vidím jen jejich rub. Kolegyně naproti se na mě dívá, chvíli váhá a pak mi na jednu kartu připne žlutý kolíček. Jen jeden. Nic neřekne. Já přikývnu, jako bych všemu rozuměl, a v duchu přemýšlím, jestli to znamená „tahle je žlutá“, nebo „tahle je žlutá, ale prosím tě, nehraj ji“.

Vítejte ve hře Clips, malé kooperativní dedukci od Piatniku. Vymyslel ji Emanuele Briano, ilustrace nakreslila Christine Alcouffe. V roce 2026 hra vyšla i s českými a slovenskými pravidly. Kdo hrál Hanabi, ten už tuší: své karty držíte obráceně, vidíte jen karty ostatních a radit si smíte jen velmi omezeně. Tady ale nápovědy nelétají vzduchem. Připínají se. Kolíčky na prádlo.

Kolíčky, látky a nebezpečí

Krabička je přehledná. Najdete v ní dvaasedmdesát karet (55 látek, 8 běžných zakázek, 5 speciálních, 3 oboustranné přehledy úrovní a jednu kartu nebezpečí) a 25 kolíčků: po šesti zelených, modrých, žlutých a červených a jeden růžový. Ten růžový je v celé krabici diva a chová se podle toho, ale k tomu se dostaneme.

Kolíčky jsou na celé hře to nejlepší. Nápověda nezmizí ve vzduchu ani v něčí paměti — visí na kartě a vidíte ji celé kolo. A je to i krásně hmatatelné: cvaknutí kolíčku má v sobě něco uspokojivého, co žádná ústní rada nedá.

Jak se šije zakázka

Na začátku vyberete úroveň a podle přehledové karty připravíte zakázky a kolíčky. Rozdá se dohromady dvanáct karet (ve dvou po šesti, ve třech po čtyřech, ve čtyřech po třech) a každý je drží rubem k sobě. První hráč odkryje tři karty z balíčku: jednu přiloží k zakázce, dvě putují rovnou do nebezpečné zóny. Hezký začátek, že?

Na tahu musím vždy jednu svou kartu zahrát. Nejdřív ale nahlas oznámím, ke které zakázce ji dávám — a teprve pak sundám kolíčky, otočím ji a uvidíme. Tahle chvíle je srdcem celé hry. Kdo jednou oznámil „k zakázce B“ a pak otočil kartu, která tam nepatřila ani omylem, ten ví, co je to stud v textilním průmyslu. Pak doberu novou kartu, zase lícem od sebe, a můžu dát nápovědu někomu jinému.

Nápověda má dvě pevné podoby. Buď připnete všechny dostupné kolíčky jedné barvy, nebo přesně tři kolíčky různých barev. Kolíček musí sedět k některé barvě na kartě (bílá látka funguje jako žolík) a číslo na kartě zároveň určuje, kolik kolíčků na ni smíte připnout. Takže i počet kolíčků něco prozrazuje. A když umíte číst mezi kolíčky, dozvíte se víc, než si spoluhráč myslí, že řekl.

Zakázky jsou tří druhů: A chce dvě stejné barvy, B stejná čísla a C nepřerušenou rostoucí nebo klesající řadu. Od druhé úrovně potřebuje zakázka C i růžovou — a růžový kolíček je jen jeden. Splněné zakázky přinášejí bonusy, třeba vrácení kolíčků nebo odstranění karty z nebezpečí. Karty, které nikam nesedí, končí v nebezpečné zóně. A jakmile tam jejich součet dosáhne šestnácti, je konec. Prohrajete i tehdy, když už nemáte co dobrat. Vyhrát se dá jen jedním způsobem: splnit všechny zakázky.

Deset úrovní trpělivosti

Clips má deset úrovní a pravidla k nim přidávají ještě bonusovou jedenáctou. První úroveň je rozcvička, kde se učíte, co znamená žlutý kolíček na kartě s dvojkou. Od šesté přicházejí speciální zakázky a hra začne chtít opravdovou souhru. Obtížnost roste pozvolna a já mám rád, že prohra nikoho neurazí. Partie trvá kolem dvaceti minut, takže se to prostě zkusí znovu.

Nejvíc mi Clips sedí ve třech a ve čtyřech. Tým má víc hlav, které přemýšlejí nad tím, co vlastně připnutá modrá znamenala, a radost ze splněné zakázky je hlasitější. Ve dvou má každý víc karet a víc informací, ale chybí tomu ta týmová porada beze slov, kdy si tři lidé vyměňují pohledy jako špioni ve vlaku.

O nervy vás ale nepřipraví zakázky. Postará se o to nebezpečná zóna. Hned na začátku do ní spadnou dvě karty a od té chvíle ji všichni sledují jako teploměr u nemocného dítěte. Každá nepovedená karta přidá pár stupňů a součet šestnáct je hranice, za kterou se nejde. Proto se nehraje naslepo, i když karty vidět nejsou: každé oznámení zakázky je malá sázka, kterou tým buď vyhraje společně, nebo společně prohraje. A protože se nesmí mluvit, u stolu se děje zvláštní věc — lidé najednou mnohem pozorněji sledují, co dělají ostatní. Kdo komu co připnul, proč zrovna tři různé barvy, proč ten červený nedal na moji pětku. Je to jako rodinná oslava, na které nikdo nekřičí, a přesto se všichni v duchu pohádají.

Hanabi s kolíčky?

Srovnání s Hanabi se nedá vyhnout a Clips z něj vychází se ctí. Přidává zakázky, úrovně a hlavně nápovědu, která nezmizí. Jenže všeho je víc. Kolíčky se připínají a sundávají, karty se odkrývají a hlídají se zakázky, bonusy a nebezpečná zóna. Hanabi plyne jako tichý ohňostroj, Clips občas skřípe jako šicí stroj, kterému došla nit. Kdo miluje čistotu Hanabi, může mít pocit, že je tu na stole zbytečně rušno.

A ještě jedna věc: Clips vyžaduje dobrou kázeň u stolu. Neříkat čísla ani barvy, nenaznačovat obočím. To se u nás doma ne vždycky povede. A když ne, hra o hodně přijde.

V říjnu 2026 stál Clips kolem 300 Kč, což je za tolik kolíčků a hádání rozumná cena.

Verdikt

Clips si z Hanabi vzal to nejlepší a připnul k tomu chytrý nápad s kolíčky. Deset úrovní dávkuje obtížnost dobře a partie mají správnou délku na „ještě jednu“. Za cenu trochu větší režie a menší plynulosti dostanete hru, ve které je radost i ze samotného připínání. Nejlíp ji rozbalte ve třech nebo ve čtyřech a s lidmi, kteří umějí mlčet.