Upozornění: Pokud jste hru nehráli, doporučujeme vám se se hrou alespoň zběžně seznámit z naší recenze. Jinak by vám mohli unikat některé souvislosti.
Toto je druhý a závěrečný díl záznamu z hraní Vládců podzemí. Pokud jste minulý díl nečetli, naleznete jej zde.
Když se dalo říci v minulém roce, že vzduch byl plný napětí z rivality dvou Vládců, tak nyní se jím přímo zem otřásala, až holé větve stromů lehce nadskakovaly. A už i onen žebrák, který se za celý rok posunul jenom tak daleko, kolik bylo třeba k tomu, aby mohl dále žebrat, viděl, že se něco děje. Ne, on to přímo cítil, když se kolem něho prohnal drobnými krůčky jakýsi shrbený skřítek s náloží balíků. Druhý rok pro Vládce začal, a i když jeden z nich měl drobnou převahu, ten druhý se nehodlal vzdát.
Hlavní plán spočíval ve výhodě mé místnosti na dělání dobra. Rozhodl jsem se totiž, že se nebudu vůbec starat o návštěvu města za účelem zlepšování pověsti a vše ponechám na případných plakátech o mých dobrých skutcích. Tak mi zbývala flexibilita na dělání jiných akcí, čehož jsem hodlal využít.
Zpočátku se mi to i dařilo. V zimě druhého roku, jsem poslal těžit zlato mé impíky a nakoupil jsem další pasti. Na stupnici zla jsme na tom byli podobně, takže já díky vlastní místnosti na dělání dobra jsem s ní mohl lépe manipulovat. A aby toho nebylo málo, podařilo se mi i oblafnout oponentku, když jsem zvolil zcela nečekaně akci stavby místností. Je ale pravda, že jsem měl málo chodeb, a tak musela přijít do hořejší části dungeonu. Ale znáte to. Lepší půlka chleba, než žádný.
Tak nějak to všechno klapalo, to bych ale nesměl mít Agdura.
Trimien zrovna procházel kolem pracovny Ďábla. Měl pootevřené dveře.
„- a myslíš si, že se mi budou hodit k mé barvě kůže? Přeci jen, zelená?“ Zaslechl Trimien a zaklepal na dveře. U toho nahlédl dovnitř a viděl, jak Agdur stojí na stoličce a zapíná zelené semišové kalhoty Ďáblovi. Dělali, že ho nevidí. Nebyli však moc dobří herci, a tak jen stáli a dívali se jeden na druhého a ani se nehli. Na Agdurovi bylo znát, že se vystrašeně dívá svým periferním pohledem.
„Eh, pane. Moc pěkné kalhoty to ano, ale musíme zaplatit daně, přišel nám dopis.“
„Co, cože?“ odvětil s hraným překvapením v hlase Ďábel.
„Vždyť jsme je platili nedávno.“
„To bylo před rokem pane.“ Ďábel se zamyslel a po chvíli řekl:
„Bude jim stačit šunka?“
„Co?“ zeptal se v šoku Trimien, bylo toho na něho moc.
„No, šunka. Je dobrá.“
„Takže nemáme už zase žádné zlaté?“
Agdur chvatně slézal ze židličky. Počínal si dost neobratně, takže nejdříve šlápl do prázdna, pak zahýkal, až na konec spadl na obličej. Špičaté uši za ním jen vlály. Ďábel si jen nepřítomně pohladil semiš na svých nových kalhotech a odkašlal si.
Trimienovi to jako odpověď stačilo.
„Ne, nestačí.“
„Co, cože?“
„Že šunka nestačí, chtějí zlaté.“ vysvětloval trpělivě Trimien.
„To je zvláštní, je to dobrá šunka.“
A tak se stalo, že jsem neměl na zaplacení daní a přitom jsem měl méně chodeb než má soupeřka. Mé plány se začínaly hroutit. Neměl jsem na nákup pastí, polovinu z pastí jsem ani nemohl využít z důvodu nedostatku surovin a navíc jsem nebyl zrovna nejhodnější a mý impíkové nestíhali pracovat na propagaci. Nemohl jsem si dovolit hostit paladina, ale rozhodl jsem se, že budu nejzlejší. 2 body nejsou špatné. Ovšem za jakou cenu?
Blížil se konec hry a bylo nutné zaplatit za příšerky.
„Co tedy s tou šunkou provedeme?“
Troll byl vždy tam, kde se mluvilo o jídle, tato situace nebyla výjimkou. Vmísil se do rozhovoru.
„Já mám hlad.“
Ďábel se nejdříve zachmuřil. Nemůže uživit všechny příšerky a navíc toho trolla. Pak se zamyslel a usmál se.
„Je čas na večeři!“ pravil.
A tak byl snězen můj troll samotným Ďáblem. Poslední věc, která se udála před závěrečným soubojem.
Ve stejnou chvíli vstal Paladin. Ucítil, že je někdo moc zlý. Ovšem osud je vrtkavý. Paladin se utopil v těžké zbroji v Kacheňáku.
Ptáte se proč? Ne, osud za to vážně nemohl. Musím se přiznat, udělali jsme chybu v pravidlech
a zapomněli na posunutí se k dobru po dobytých chodbách. Neutrální hráč se vrátil, my ne.
A pak to přišlo. Závěrečný souboj. Ani se neptejte, co se dělo v mém podzemí. Nakonec jsem schytal jednoho zloděje, protože jsem nechtěl přijít o prvenství ve zlosti. A to byla osudná chyba. Nejenže jsem nemohl použít polovinu mých pastí z důvodu nedostatku jídla a zlata, ale navíc tu byl ten zloděj, který mi zakazoval použít i zbývající pasti, protože by neměly moc valného účinku. No a poslední chyba se teď projevila naplno. Mé místnosti byly z důvodu malého podzemí umístěny v hořejší části. A to znamenalo, že k pasti jsem navíc potřeboval zlaté.
No měl jsem na mále, nakonec se mi je podařilo všechny hodit na jednu hromadu.
Moje přítelkyně byla však tentokráte jasně lepší. Skóre raději neřeknu, snad bude stačit zmíňka, že měla delší chodby, takže mohla být hrdá. Pche, to ještě neviděla nové jasně modré kalhoty mého Ďábla ze samého sametu!
KONEC
