Postavička se zvedla na nohy. „Karel, jmenuji se Karel“, pronesl panáček. Nejspíš si neuvědomoval, že právě vznikl z několika čtverečků na počítači. „Řekni mi, co mám dělat. Umím chodit, zvedat, pokládat, zatáčet.“ KROK, Karle, napíšete. A postavička se posune o jeden čtvereček doprava. KROK, VPRAVO, KROK, KROK. Karlův svět se skládá z jednotlivých čtverečků, po nichž se může pohybovat.
Všechno se skládá z bodů. Ve skutečném světě nám to tolik nepřijde, protože základní složky předmětů jsou zcela mimo naše rozlišovací schopnosti. Počítačový svět nás však naučil u všeho testovat rozlišení. Je dostatečné? Má objekt opravdu vyhlazené hrany? A kolik megapixelů má ten fotoaparát?
Ale co když se vrátíme pěkně do historie. Pixely jsou ještě součástí každodenního života při práci s počítači. Píše se rok 1993. Grafika je čtverečkovaná a Windows jsou pouze hudbou budoucnosti, králem počítačů je DOS. Pixel za pixelem vykresluje počítač obrázek a vy musíte při jeho rozpoznávání zapojit trochu fantazie. Baví vás to? To je dobře.
Dvourozměrný svět je zdánlivě jednodušší. Postavy nemají závrať ani nemusí řešit novou módní vlnu 3D. Ale některé věci ve dvou rozměrech prostě ochuzené. Stejně jako naše postavička Karla. Ten sice může chodit, ale překážkám se snadno vyhnout nemůže, protože mu chybí jeden rozměr.
Tohle všechno a ještě mnohem víc si uvědomíte při hraní nové deskové hry Pix, kterou ve své nabídce představila švýcarská společnosti GameWorks. Autory hry Pix jsou Laurent Escoffier a David Franck. Její vydání proběhlo teprve letos, tedy v roce 2012. Svým námětem i myšlenkou se blíží party hrám a tomu také odpovídá minimální počet pro partii stanovený na čtyři hráče.
Pix se ukrývá v obří krychli. Větší krabici pravidelného tvaru o všech stranách stejně dlouhých ještě ve sbírce nemáte, to vám můžeme zaručit. A co hra nabírá na rozměrech, neztrácí ani na váze, protože krabice má také překvapivě vysokou hmotnost. Říkáte si, co může být na party hře tak těžké? Podívejme se na to.
Jakmile zvednete víko krabice, všimnete si, že na jeho vnitřní straně jsou nějaké obrázky. Stejně jako v krabici samotné. A ještě jedna věc vás překvapí. Na vnější straně dna krabice je hromada textu ve francouzštině – to jsou pravidla hry. V krabici totiž žádnou příručku nenajdete, všechen potřebný text k vysvětelní Pixu se směstnal na tyto čtyři strany krychle. To znamená, že hra by měla být jednoduchá, že ano?
Ale současně nás minulý odstavec také přivádí k zásadnímu problému Pixu – je k dispozici pouze ve francouzštině. U pravidel by to nevadilo, protože jejich anglickou verzi si můžete stáhnout ze serveru BoardGameGeek. A navíc jsou k dispozici i v němčině! Větší potíž nastává, když zjistíte, že hra obsahuje 230 čtvercových karet se slovy zadání.
Na každé kartičce jsou dvě slova černě a dvě červeně. Ta černá jsou vaším úkolem, červená pak slouží jen jako upřesnění, kdybyste nevěděli, co slovo vlastně znamená. To je dobrý nápad hlavně pro hraní s menšími dětmi, které často takto navedete na význam nového slova, nebo alespoň mohou nakreslit něco podobného. U jiných her tuto šanci nemají, a pokud si vytáhnou slovo, které neznají, mají výraznou nevýhodu. V Pixu to neplatí.
Ovšem zpět k francouzštině, které se na kartičkách prostě nevyhnete. Naštěstí na serveru BoardGameGeek jde stáhnout i anglické kartičky k vytisknutí. Právě s těmi jsme to hráli, jen počítejte s tím, že hra nevypadá tak pěkně. Ale na druhou stranu u Pixu jsou kartičky pouze příslušenstvím, které ke hře potřebujete vždy jen na začátku poměrně dlouhého kola.
Kromě kartiček je v krabici také spousta dalších věcí, které vás zaujmou. Především to jsou velké tabulky o rozměrech devět krát devět čtverečků. K této šachovnici najdete příslušenství v prvním sáčku, který obsahuje samotné pixely. Malé čtverečky stejných rozměrů, jako ty na tabulce. Na první pohled si toho možná nevšimnete, ale jsou magnetické a na destičce po přiložení drží! To je pro hru velice důležité, stejně jako pro vaše pohodlí při jejich použití.
V druhém pytlíku najdete pěnové kostky, které slouží jako žetony vítězných bodů. A pod tím vším leží ještě jedny červené přesýpací hodiny, které ale naštěstí nebudou sloužit k odměřování času kola. To totiž spíš odvádí pozornost hráčů, než jim pomáhá, alespoň podle našich zkušeností z jiných her.
Na začátku každé partie hráči dostanou před sebe tabulky. Ty mají dohromady čtyři barvy – černou, šedou, bílou a červenou. Systém jejich rozdělení najdete na krabici v pravidlech – pro každý počet je trochu jiný. Například ve čtyřech použijete pouze dvě barvy – červenou a bílou. Základní myšlenka je ta, aby v každé hře byly týmy o minimálně dvou a maximálně třech hráčích se stejnou hrací deskou.
Do středu stolu nyní položíte hromádku bodovacích kostiček a balíček náhodných osmi karet z nabídky všech 230. Počet kol se pak odvíjí podle počtu týmů – čtyři kola ve dvou, tři kola ve třech a dvě kola ve čtyřech barevných týmech tvořených tabulkami. Jenže tyto týmy se v průběhu hry mění a navíc v týmu nespolupracujete, ale právě hráči se stejnou tabulkou jsou vašimi největšími rivaly! Zní to bláznivě, ale zábavně, že?
Ještě než se pustíme do hraní, musí ještě všichni účastníci dostat pixely. Ze 180 černých čtverečků rozdáte každému dvacet. Všechny se tedy použijí pouze v případě, že se zúčastní partie maximálních devět hráčů. K nim dostane každý ještě jeden pixel červený a jednu červenou šipku, což jsou pomůcky pro hráče.
Podle barvy desek tedy máme hráče rozdělené na několik týmů, každý má minimálně dva členy. Ti si společně vezmou jednu kartu z hromádky. Ta má na sobě dvě slova, která rozdělí kolo na dvě stejné části. Členové týmu si zapamatují svoje slovo a položí kartu textem dolů na stůl poblíž jednoho z nich.
Jakmile jsou všichni připraveni, začnou hráči malovat obrázek z pixelů. Je ovšem důležité, aby tabulky držely nahoře tak, aby ostatní hráči (a především ze stejného týmu!) neviděli na jejich obrázky. Jako v ostatních kreslících hrách nesmíte psát slova ani číslice a kostičky musíte pokládat přesně do vymezeného rastru tabulky. Měli byste se snažit využít co nejméně kostiček, jak poznáte už brzy.
Ve chvíli, kdy si jeden hráč myslí, že má hotovo, zvolá „Pix!“, položí svoji tabulku obrázkem dolů (ano, magnety udrží všechno na místě!) a otočí přesýpací hodiny. Ostatní soupeři mají třicet vteřin na dokončení svého díla. Jakmile tento čas uplyne, musí všichni položit tabulku obrázkem dolů.
A teď je čas na hádání a rozdávání vítězných bodů. To se děje postupně za jednotlivé týmy. Může začít libovolná barva, záleží pouze na hráčích, jak se dohodnou. Všichni členové jednoho týmu si spočítají, kolik pixelů potřebovali k sestavení obrázku. Černé pixely jsou za jedna, šipka za dva a červený pixel dokonce za čtyři.
Ten hráč, který má nejmenší počet pixelů, má možnost ukázat svůj obrázek ostatním jako první. Otočí přesýpací hodiny a ukáže protivníkům obrázek. Všichni se snaží hádat (mohou se překřikovat, nemusí na nic čekat), aniž by jim mohl autor obrázku nějak pomáhat. Jakmile někdo v rámci třiceti vteřin uhodne, získává bodovací kostičku jak autor, tak správně hádající.
V opačném případě dostane šanci další z týmu podle počtu pixelů. Pokud se hráči o pořadí v pixelech dělí, ukazují obrázky současně a dostávají oba bod v případě, že ostatní najdou správnou odpověď. Když nikdo neuhodne ani po posledním členovi týmu, musí kreslíř přečíst nápovědu na kartičce zadání. Je napsaná červeným písmem pod slovem, které měli kreslit. To většinou vede k uhodnutí kresby. V této situaci však kreslíři už nedostanou žádný bod. Ten získá pouze hráč, který správně odpověděl.
Takto se vystřídají všechny týmy v ukazování svých obrázků. Pak je čas nakreslit druhé slovo z karty. Hráči znovu hádají a získávají body. A teď se změní týmy. Každý z hráčů pošle svoji tabulku sousedovi po levici. Tím se zcela promíchají složení týmů, takže hráči budou mít jiné soupeře než minule. Celá partie končí ve chvíli, kdy dojdou karty v hromádce. Vítězí hráč, který získal nejvíce kostiček bodů.
Pix je party kreslící hra plná úžasných nápadů. Je až neuvěřitelné, jak může být zábavné kreslení věcí, které známe z života, pouze z několika pixelů. Musíte být opravdu kreativní a hojně využívat šipku nebo červený pixel, který zdůrazňuje některé části kresby. Ale zase s červenou musíte zacházet opatrně, protože chcete být hráč s nejnižším počtem použitých pixelů v týmu.
Navíc pixely jsou magnetické, takže se vám dobře kreslí, ačkoliv musíte tabulku držet šikmo před sebou, aby vám ostatní hráči neviděli do díla.
Skvělý herní systém, kdy vždy několik hráčů soupeří nejen v kreslířských dovednostech, ale také v rychlosti a efektivitě. Někdo může nakreslit krásně rozeznatelné jablko, ale nemusí na něj přijít řada, protože použil příliš pixelů. V tom je skrytá ohromná krása a jednoduchost této hry.
Jednu dobu (asi dva roky zpět) jsem si stěžoval, že je na trhu nedostatek kreslících her. Teď tu máme Pictomanii od Vlaadi Chvátila (připravujeme recenzi), starší Bizzarii (recenze) od Jirky Mikoláše a dnes i Pix. V zahraničí pak můžete pořídit i další hry jako třeba Identik. Kreslení se pomalu dostává do módy a to je dobře, protože je u něj spousta legrace.
A to platí i pro Pix. Při hraní se opravdu hodně nasmějete, protože zde jde spíš o takové kreslení v uvozovkách. Na prostorou devět krát devět čtverečků se prostě moc graficky rozšoupnout nemůžete. Ovšem o to těžší to je pro vás jako hráče.
Zajímaqvostí je, že hra jde v pixelovatosti až do extrému. Všechno zde má tvar čtverečku, snad až na přesýpací hodiny, u nichž se divíme, že základny nejsou také hranaté. Tuhle doslovnost autorů si uvědomíte, když se začtete do pravidel. Jejich čtení totiž není úplně snadné, protože slova jsou psaná v pixelovatém fontu, jak vidíte na okolních obrázcích. Totéž platí i pro text na kartách. Karty v angličtině tak mohou mít děti problém přečíst, pokud nejsou rodilí mluvčí tohoto jazyka. Ale to byste asi nečetli českou recenzi..
Pix má velice netradiční rozsah počtu hráčů od čtyř do devíti. Ačkoliv se může zdát nejnižší číslo limitující, je pro hru velice důležité, aby se partie účastnily dva týmy o dvou hráčích. Délka doby, kterou potřebujete k jejímu dokončení, se ale nemění. Všichni pixelují současně a počet kol ve více hráčích je nižší, takže vykompenzuje delší část plnou hádání.
Asi jste zaregistrovali, že pro jednu hru použijete pouze osm karet z celkových 230! To znamená, že musíte odehrát minimálně 29 partií, abyste všechny vyzkoušeli, za podmínky, že nebudete kartičky míchat! Neuvěřitelné! Slov je samozřejmě na kartách ještě jednou tolik. Jejich množství je ale pochopitelné, protože hráči si určitě budou pamatovat, jak je lepší obrázky zpracovat. V Pixu tak hrozí, že pokud by vám přišel stejný obrázek příště, všichni jej namalují stejně a hádání bude jednoduché. Jejich počtem se pak tato šance snižuje a hráči zapomínají.
Výhodou hádání je, že hráči mohou vykřikovat všechno, co je napadne. Z toho pohledu je třicet vteřin poměrně dlouhá doba na to, aby uhodli obrázek, pokud alespoň trochu připomíná zadání. Ovšem v případě, že nikdo neuhodne, kreslíři dávají nápovědu. To je skvělý nápad, protože nemohou nijak ovlivnit, aby ostatní nedostali bod za to, že nakreslili zadání špatně.
Dokážeme si ale představit partii Pixu i ve dvou, ačkoliv by musela fungovat podle jiných pravidel a nebyla by tak spravedlivá. Každý hráč by kreslil jiný obrázek podle zadání. Obrázek jako první by mohl ukázat hráč, který nakreslil obrázek z méně pixelů. Ten by měl možnost získat dva body, pokud jeho soupeř uhodne obrázek. V opačném případě by jeden bod ztratil, pokud nějaký má. Za správné uhodnutí by dostal bod i soupeř. Druhý v pořadí počtu pixelů by pak také mohl ukázat obrázek, ale za jeho správné uhodnutí soupeřem by získal pouze jeden bod, za neuhodnutí by o žádný bod nepřišel. Varianta není vyzkoušená, jen nás napadlo, že se o ni podělíme, když vyvstala v průběhu našich partií, když se hráči ptali na možnost hraní v menším počtu.
Zpracování je naprosto perfektní. Všechno je přehledné, ačkoliv možná budete mít trochu problémy se čtením pixelového písma. Jedinou obavu máme z toho, že zmagnetizování čtverečků může časem vyprchat. Z důvodu ceny se však hra zatím nedočkala anglického vydání, protože náklady na výrobu jsou příliš vysoké. To by vás však nemělo zastavit, protože všechno důležité si můžete stáhnout v angličtině!
Pix je perfektní party hrou, která obsahuje všechno, co taková lehká zábava má mít a ještě mnohem víc. Především je to úžasný nápad. Kreslení z pixelů je prostě úplně jiné, než čmárání tužkou nebo fixou. Musíte u toho přemýšlet. Navíc je u celé hry ohromná zábava při hádání, protože výsledky snažení často ostatním vůbec danou věc nepřipomínají. Pokud tedy hledáte výbornou kreslící hru, pak nemůžete jinak, než si koupit Pix.
| Informace o hře ze serveru BoardGameGeek (odkazy směřují tam) | |
| Autor | Laurent Escoffier, David Franck |
| Vydavatel | Asmodee, GameWorks SàRL, Hobby Japan |
| Rok vydání | 2012 |
| Počet hráčů | 4 - 9 |
| Herní doba | 30 |
| Minimální věk | 8 and up |
| Jazyková závislost | Extensive use of text - massive conversion needed to be playable (2 voters) |
| Kategorie | Party Game, Real-time |
| Mechanismy | Pattern Recognition |
| Rodina | Components: Sand Timers |
| Alternativní názvy | Pixelstücke, ピックス |
Více o hře.
+ krabice jako obří kostka
+ pixelovatost dovedená k dokonalosti
+ magnetické pixely
+ netradiční pěnové žetony bodů
+ skvělý herní systém
+ ohromný počet karet
+ rychlá hra
+ všichni hádají současně
+ nápověda v případě, že nakreslil hráč špatně
- font je špatně čitelný
- jen francouzské vydání
