Uhuh.. HuHUHU..
Bůh blesků nám zničil úrodu!
Za naši vlast, do boje!
A přece se točí!
Máte vyhazov, výroba je odteď plně automatizována.
Tak za to mu ten like dám.
Přesně tolik epoch, jako je řádků v příběhu výše, se svojí civilizací budete moci prožít v této jednoduché štychové hře, okořeněné o správu své populace, které budete muset plnit všechny potřeby, hladem počínaje, touhou po poznání konče. Pro zkušené hráče mariáše, nebo třeba Sedmi, to bude jistě zajímavé oživení dnes již klasického druhu karetních her, na stranu druhou však, dost možná i dosti nepříjemné. Celé dílko, za kterým stojí Jean-Michel Maman spolu s ilustrátorem Vivien Grosem a o jehož vydání se postaralo vydavatelství Spiel-ou-face, které má zatím na svém kontě „jen“ tři deskovky (mezi něž patří i vcelku nedávno recenzovaná hra Oss), je totiž značně diskutabilním kouskem, kdy na jedné straně hráče uchvacuje svými špičkovými nápady, na straně druhé znechucuje nedovypracovaností dílčích mechanismů, které do sebe moc dobře nezapadají. O tom však trochu později.
Protože jako první co nás všechny zajímá je to, jak samotná hra vypadá. Celý jednoduchý obsah je schován v celku pěkné krabici, na které je vyobrazen postupný sociální vývoj člověka, což nám ihned napoví samotný systém hry. Jako první nás zcela jistě zaujmou čtyři hráčské desky (každá pro jednoho hráče), na kterých budou hráči zaznamenávat svůj stav populace a tří zdrojů (nástroje, jídlo a věda), které budou potřebovat pro uživení svého lidu. Zároveň na pravé straně této desky jsou k vidění dostupné budovy, které si každý hráč může postavit.
Dále v krabici naleznete hlavní desku o přibližně stejné velikosti jako desky hráčů. Právě zde se bude zaznamenávat, v jaké epoše se hráči momentálně nacházejí a také se zde na konci hry dozvíme to nejdůležitější: bodový stav.
No, a abychom mohli výše zmíněné komponenty nějak ovládat, potřebujeme figurky, potažmo malé žetonky ve čtyřech barvách. Ty jsou asi největším zklamáním v jinak neutrálním grafickém kabátku celé hry. Jedná se totiž jen o obyčejné figurky, jaké známe například z Člověče, nezlob se.
Co by to bylo za karetní štychovou hru, bez karet. 120 karet dohromady, pro každého hráče třicet v jedné barvě rubu. Karty jsou poté ještě rozděleny do tří dalších barev, podobně jako je tomu u klasických karet a mají na sobě číselnou hodnotu, spolu se symboly vždy jednoho ze tří dostupných zdrojů. Některé karty jsou však speciální a mají nějakou funkci, která může ohrozit jak vás, tak i protihráče. Nakonec každý z hráčů má ve svém karetním balíčku 6 karet epoch, ty mají zcela jinou funkci než karty ostatní.
Příprava hry je velmi jednoduchá: Nejdříve si každý z hráčů vezme svůj balíček třiceti karet, vybere z nich 6 karet epoch, seřadí dle čísel od jedničky po šestku a položí vedle sebe lícem dolů. Zbylé karty zdrojů ve svém balíčku řádně promíchá, položí na druhou stranu, než karty epoch, také lícem dolů. Z těchto karet si každý do ruky dobere 4 karty a nakonec si vezme pátou kartu epochy, což by měla být karta epochy s číslem jedna. Každý z hráčů také položil svou figurku na 1. věk a svůj žeton na 0 bodů na hlavní herní desce. Na konec přípravy si ještě hráči označí na svých deskách, současný stav populace (1) a svých tří zdrojů (0). Ostatní figurky zatím ponechají mimo svoji herní desku.
Hned zpočátku vás hra překvapí, a to docela mile, prvním chytrým pravidlem. Z důvodu, že jste teprve pravěcí lidé, na své karty zatím nevidíte. Nápad působí moc pěkně, protože jak se dozvíte z příručky, pravidla pro každého z hráčů se budou měnit v průběhu hry, dle současné epochy, ve které se momentálně nacházíte. Vypadá to parádně, že? Jenže, jak už to tak bývá pravda, která vypadá až moc dobře, má v sobě vždycky háček. V tomto případě je to hák tak veliký, že by utáhl všechny dodávky s nákladem této stolní hry a vyhodil někam hluboko do moře. Abyste pochopili má trochu silná slova, musíme se vrátit na začátek samotné hry a vysvětlit si, jak se to vlastně hraje.
Jak bylo řečeno, jedná se o štychovou hru, takže jako v klasických karetních hrách, nejdříve jeden z hráčů vynese jednu kartu, poté tak učiní i ostatní, a ten kdo vynesl kartu nejvyšší, by si měl brát všechny vynesené karty na stole. V tomto případě je zde však první, nutno říci příjemná, změna. Vítězný hráč si bere pouze jednu kartu, a to takovou, která se mu pochopitelně nejvíce hodí., většinou s největším přínosem do jeho zdrojů. Poté si bere další kartu hráč druhý a tak dále. Další „štych“ začíná vítěz toho minulého. A takto se pokračuje až do té doby, co každý z hráčů nemá ani jednu kartu na ruce. Nyní se všichni hráči podívají na symboly zdrojů na svých získaných kartách, sečtou je, a připočtou si jejich hodnoty na své hráčské desce.
Nakonec přichází řada na to zjistit, jestli se hráčům povedlo ukojit tužby svých lidí. Je to jednoduché, dle doby ve které se hráč nachází, musí za každého človíčka ze své populace zaplatit předem daný obnos zdroje, nebo zdrojů. Takže například v první době to je jedno jídlo. A jestliže hráč ukojil všechny potřeby všech lidí, nejenže dostane vítězné body, ale také se může posunout o jednu dobu vpřed. No a poté si hráč může zvednout populaci za to, že zaplatí příslušný obnos jídla, nebo za tři symboly vědy se může posunout o jednu epochu výše, anebo smí poslat pracovat jednoho ze svých lidí do jedné z mnoha budov. Díky těmto budovám hráč například dostává každé kolo jeden zdroj zadarmo, nebo může své zdroje libovolně měnit aj.
Právě ve druhé fázi vznikají rozdíly mezi hráči v bodování, protože čím více máte populace, tím máte větší šanci, na zisk více bodů. Zároveň se však vystavujete riziku, protože když se vám nepodaří ukojit žádnou tužbu, posouváte se v evoluční tabulce o jednu epochu zpět. A to je pro vás to samé, jako byste se vzdali.
Právě nyní se dostáváme k hlavnímu konceptu hry: k epochám. Jedná se o největší lákadlo celé hry, ale zároveň paradoxně hru i nejvíce sráží. Jak bylo napsáno výše, každá epocha nese s sebou nějaké ty výhody, potažmo nevýhody. V první době jakožto primitiv nevidíte na karty, ve druhé už ano, ale barvy nehrají žádnou roli, ve třetí epoše a ve čtvrté vaše zahrané karty mají i barvu, takže ostatní hráči je musí ctít, no a v páté a šesté době na začátku kola určujete i trumfy, které přebíjí vše. Zní to parádně, ovšem jen do té chvíle, než to uvidíte při samotném hraní.
První doba je vlastně jen a čistě o náhodě, protože na své karty nevidíte, takže se klidně může stát, že nějakému hráči se během prvního kola, díky štěstí povede dostat až do třetí doby, zatímco ostatní zůstanou v první, potažmo se dostanou do druhé epochy. To znamená, že hráč ve třetí době všechny ostatní štychy v následujícím kole vyhrál, protože se barva musí ctít, a jelikož barbaři (2 epocha) a primitivové (1 epocha) barvu ještě neznají, nemohou karty hráče ve třetí době jakkoli přebít, takže velmi brzy se tento hráč dostane do dalších dob a bude napřed i s trumfy, kterými také ostatní naprosto rozdrtí. A toto je jen jeden z mnoha podobných scénářů. Téměř nikdy nezažijete hru, ve které byste si po vítězství mohli gratulovat a těšit se z něj. V této hře vyhrajete jen díky obrovským dírám v herních principech a mechanismech.
Všechny nápady jsou vlastně dobré, například i námi nepopsané karty epoch, ale celá hra působí jako stroj plný nejmožnějších malinkatých ozubených koleček (rozumějte dobrých nápadů), které však někdo zapomněl zcela nelogicky promazat, takže celé soukolí skřípe a to někdy tak moc, že to až tahá za uši.
Přesně takové S-Evolution je, nevyvážené, nedodělané a celkově vlastně i špatné. Velmi špatné. A to jen díky přehnané snaze o inovaci v žánru, který to vlastně nepotřebuje. Kdyby se tvůrci vykašlali na samotné epochy, udělali by mnohem lépe. V každém případě pozitivem alespoň je, že se hra dá hrát ve 2, ve třech a i ve čtyřech hráčích stejně dobře.
S-evolution působí velice zvláštně. V jednu chvíli vás hra neskonale baví a říkáte si, že je vážně dobrá, pochvalujete si chytré nápady a strategizujete, tak abyste dosáhli na vítězství a najednou… se vše zvrtne a přijde první nelogičnost, která absolutně zničí celý zbytek hry. Po první nelogičnosti se při dalších hrách objevují další a další, až vlastně zjistíte, že hra není skoro vůbec dodělaná a vypadá pěkně jen na papíře. Jaká to škoda, potenciál měla více než veliký.
| Informace o hře ze serveru BoardGameGeek (odkazy směřují tam) | |
| Autor | Jean-Michel Maman |
| Ilustrace | Vivien Gros |
| Vydavatel | Spiel-ou-Face |
| Rok vydání | 2013 |
| Počet hráčů | 2 - 4 |
| Herní doba | 45 |
| Minimální věk | 10 and up |
| Jazyková závislost | No necessary in-game text (2 voters) |
| Kategorie | Card Game, Civilization |
| Mechanismy | Trick-taking, Worker Placement |
Více o hře.
+ chytré nápady
+ dobře hratelné v každém počtu hráčů
- mechanismy netvoří celek
- hra působí nedodělaně
- chyby v hratelnosti
- špatně napsaná pravidla
- někdy zbytečně komplikovaná hratelnost
- nevyváženost
