Recenze: Tales of Evil – nevypočitatelné kroniky zla

Připadali jsme si jako celebrity. Od chvíle, kdy jsme založili klub pizzy a vyšetřování, najednou jsme se všichni cítili jako opravdoví detektivové. Jenže každé takové soukromé očko se dřív nebo později dostane do nebezpečí života. Obvykle jsou jeho protivníky pouze vychytralí zločinci, ale nás čekalo něco mnohem horšího.

A právě taková kniha plná dobrodružství na hráče čeká v krabici s názvem Tales of Evil s podtitulem The Mystery of the Demon Puppet-Mistress. Hru vytvořil designer Antonio Ferrara, který ji představil na Kickstarteru. Díky podpoře fanoušků mohla vzniknout a vyrazit i jako regulérní box do obchodů pod hlavičkou firmy Escape Studios. Po Evropě se hra šíří zásluhou Esdevium Games.

Co vás hned na úvod ve velkém bíločerném boxu zarazí je skutečnost, že ve hře není opravdová příručka s pravidly. Tedy ona to není tak docela pravda, ale příručka, kterou najdete, vysvětlí pouze základní koncepty. Jak si dále povíme, to je výhoda, ale může to být i problém. Jakmile se tedy seznámíte s pěti stranami textu, můžete zahájit přípravu tak, jak autor zamýšlel – co nejdříve, bez přehnaného čtení a studování.

Příběh i hra se snaží udržet si 80kový pocit, jak je dnes u horrorů moderní díky úspěchu filmu To. Na úvod se hráči seznámí s hlavními protagonisty příběhu, každý z mládežnických vyšetřovatelů má svoji kartu s popisem postavy na zadní straně. Každý si vybere jednu z těchto osobností a zvolí si ji jako herní identitu. Vezme si tak odpovídající komponenty, tedy nejen desku, ale také karty stavů, tři akční karty, figurku, žetony baterie, těla, mysli a strachu.  

Stranou připraví zamíchané sady karet (prohledávání, událostí, vybavení a traumat) a hromádky žetonů. Jeden z hráčů dostane žeton vysílačky. Především si ale musí společně zvolit jednu ze šesti kapitol, kterými se příběh vine. Očíslovaná karta tedy řekne hráčům nejen, kde mají začít číst v knize příběhů, ale také jaké podmínky je třeba splnit k vítězství.

Od té chvíle na hráče čeká čtení, rozhodování, ale také stavění herních plánů z připravených desek a odehrávání dobrodružství přímo na nich. Následují odstavce, bojují s příšerami, sbírají předměty a nechávají se unášet příběhem.

Pouze a jen tak si lze totiž Tales of Evil užít. Nebudeme vám toho víc prozrazovat z pravidel, protože autor vlastně chtěl, aby tato krabice byla takovým volným zážitkem. Nechce vás svazovat a dává možná až příliš volnosti.

Právě to je důvod, proč se řadě hráčů tato novinka nebude líbit, protože nikde nemáte jasně stanovené, co, kdy, jak a proč. Všechno je to o volné interpretaci, což není úplně to, jak jsme zvyklí deskové hry chápat. Dle našich zkušeností se hodí lépe pro rodinnější publikum, kde ale může zájem narážet zase na spoustu anglického textu. Ale zaměření na rodiny odpovídá i systém Fusion, který nechá hráče běhat po domě a hledat předměty.

Hráčům do cesty vstupuje často i smůla či štěstí v podobě karet, nepřátel, kostek a také událostí. Řada z nich je zcela náhodných, což s sebou přináší nepředvídatelnost a napětí. K horroru se to docela pěkně hodí.

Na výběr je celkem šest příběhů, ale také samostatná kniha rozšíření. Celkem hráčům vydrží box na nějakých šest až deset hodin, což zase není tak špatné. Navíc je možné, že některé kapitoly budete muset kvůli neúspěchu opakovat.

Místo karet ale mohou hráči začít číst pěkně od začátku, od bodu jedna, protože právě tak se dočkají výukové mise. Ta jim postupně ukáže základy všeho, co budou k horrorovému vyšetřování potřebovat. Teprve potom se mohou pustit do zjišťování, co se stalo se zmizelým kamarádem.

Téma této novinky je famózní a sálá ze hry na všechny strany. Je to, jako byste se (a to včetně samotné grafiky) ocitli uprostřed všech těch horrorových příběhů, jako je Temné léto nebo Stranger Things.

Tales of Evil nejsou tak docela hra. Dají se spíš popsat jako zážitek s herními prvky. Je nastavený zcela volně, protože nikdy ve skutečnosti nehrajete. Většinu času totiž děláte to, co vám řekne kniha a rozhodujete se pouze čas od času. Všechno zde slouží příběhu, ale jestli si to užijete, záleží pouze na vašem názoru na takovýto způsob zábavy. Tales of Evil jsou zajímavým experimentem, který někoho nadchne, ale jiný bude velmi rozpačitý, protože to není vlastně hra.

Recenze: Tales of Evil – nevypočitatelné kroniky zla
Tales of Evil jsou vlastně takovým mixem mezi deskovou hrou a gamebookem. Je to vlastně takový interaktivní příběh, kde vám kniha říká, co máte dělat. A čas od času si i zahrajete kousek příběhu nebo zabojujete, ale většinou jsou karty, žetony, figurky i samotné herní plány pouze rekvizity. Příběh a atmosféra je super, takže hodně záleží na tom, jak vás zaujme možnost se ponořit do horrorového dobrodružství, jako byste četli knížku. Takové Tales of Evil umí být.
Klady:
+ lákavé pro ty, kdo mají rádi gamebooky a chtějí něco víc
+ skvělá atmosféra
+ rozhodování
+ dobrodružství pro rodiny
+ rozšíření přímo v krabici
Zápory:
= prakticky žádná pravidla
= hrajete podle toho, jak vám kniha říká
3.8
Prozkoumávejte dál
Recenze: Chronicles of Middara Unintentional Mallum Act 1