Na planině Múz bylo dnes obzvlášť klidno. V pozadí vycházelo slunce zabarvené do růžova a ptáci vzduchem tkali své ranní písně. Žádná jiná zvěř sem nemohla, protože zelenou plochu odděloval na všech stranách od okolního světa strmý sráz.
Nic nenasvědčovalo bitvě, která se zde měla za chvilku odehrát mezi Poseidonem, Artemis, Apollónem a Áreem. Každé století totiž nejsilnější bohové sestoupí na zem a utkají se o vládu nad následujícím věkem.
Hra se nazývala se v těch časech Blocula a odehrávala se podle zažitých pravidel, existujících již několik tisíciletí. Každý mohl používat svoje síly k tvoření různých tvarů na zemi. Jeho jednotlivé výtvory spolu nesměly přímo sousedit stranami, protože struktura kouzel by byla narušena, ale musely se naopak dotýkat rohy, aby zůstala zachována kontinuita a tok síly.
Ze svého rohu zahájil hru Poseidon a vytvořil hradbu z vody, která měla tvar čtverce. Kdyby tu byli nějací diváci, užasli by, že voda drží tvar a nezaplaví svojí masou město Spilios Agapitos. Artemis vystřelila z luku a v místě, kam dopadl šíp, vyrazily ze země stromy a utvořily elegantní písmeno L. Áres zařval a zvukem jeho hlasu se otřásala celá planina. V odpověď přiletěla houšť kopí, seker a mečů a utvořila jednu dlouhou, semknutou řadu. Závěr prvního kola zůstal na Apollónovi, který vzhlédnul k vycházejícímu slunci, zašeptal několik slov a u jeho nohou vyrostlo písmeno T utvořené ze slunečních paprsků.
Dále se bohové střídali a jejich výtvory se postupně začaly mezi sebou mísit a proplétat; stromy nervózně hučely vstříc zbraním, voda varovně stříkala na sluneční paprsky. Uprostřed toho všeho se pohybovali soupeři, ale míst, kam se dalo ještě vložit nějaký tvar, ubývalo.
Slunce se chýlilo k západu, když svým posledním zakřičením ukončil Áres hru. Planina zářila magií. Jeden za druhým se pak bohové vznesli nad místo souboje k závěrečnému součtu. Vítězně se zaradoval Hélios, jehož sluneční paprsky ovládly nejvíce prostoru na planině. Ostatní se znechuceně odvrátili a pohrdavě potřásli hlavou. Jako by na tento pokyn čekala, celá plošina náhle vybuchla v jednom záblesku, a pak v druhém okamžiku bylo vše pryč. Z planiny Múz se stalo na následujících 99 let znovu jen obyčejné místo, které se ničím neliší od ostatních zelenajících se luk na celém světě.
V této pradávné zábavě bohů se inspiroval tvůrce hry Bernard Tavitian, když vytvářel dnes již logickou legendu mezi hrami – Blokus. Vdechnul mu život v roce 2000 takovým způsobem, že si hra dodnes zachovala původní vzhled.
Celý prostor v nízké krabici zabírá vyvýšená čtvercová herní deska čítající celkem 400 plastických čtverečků. Kromě ní zaměříte rychle pozornost na čtyři pytlíky s různobarevnými tvary, které jsou vyrobeny kvalitně, a zároveň lahodí oku díky průhlednému zpracování. Tvoří je velký počet variabilních tvarů, které snadno hráče zmatou.
Ti, stejně jako bohové, pokládají jednotlivé dílky tak, aby spolu přímo nesousedily, ale dotýkaly se svými rohy. Vše se zdá být jednoduché do chvíle, nežli se začnou vaše dílky proplétat s tvary soupeřů a hrací plocha začne ožívat duhovými barvami. Až v té chvíli se ukáže, jak důležité jsou první tahy, které umožní hráči využít co nejvíce prostoru v jeho rohu desky.
Zásadní je nejen správně pokládat, ale také mít přehled o všech typech tvarů, které zbývá ještě položit. Pokud některé z nich neumístíte před setkáním s ostatními, tak už vám pravděpodobně zůstanou na ocet až do konce hry. Taktických variant se v celém průběhu skýtá nespočet. Lze jimi velmi účinně odříznout protihráče od dalších možností (poupravením tohoto principu koneckonců vytvořil Reiner Knizia hru Callisto) a zároveň si vytvořit cestu pro svůj rozvoj.
Blokus jako takový je primárně určený pro čtyři hráče. Všechny ostatní varianty (pro dva a tři soupeře) výrazně mění zážitek ze soupeření. Na hracím plánu totiž vždy musí být všechny čtyři barvy, jinak by nebyl problém umístit všechny dílky a hra by ztratila smysl. Nejcitelnější je změna při hře ve třech, kdy se postupně všichni střídají v pokládání zbývající barvy. Čtvrtá barva sice v závěrečném součtu nemá žádný vliv, ale dá se jí dobře využívat k taktickým účelům.
Pokud se do partie Blokusu pustí pouze dvojice zábavychtivých soupeřů, pak je nasnadě, že každý z nich dostane pod kontrolu dvě barvy. Tentokrát se na závěr započítávají všechny čtyři.
Dilema nižšího počtu soupeřů se dá vyřešit také jinak – zmenšením herního prostoru. Tento princip využil Reiner Knizia v již zmiňovaném Callistu. Nejedná se ovšem o oficiálně podporovanou změnu, pouze o zjednodušení, které vyplynulo z myslí samotných hráčů. Hra se tak stává přehlednější, než když každý hráč kontroluje dvojici barev.
Blokus je nejen u nás, ale i ve světě velmi oblíbenou hrou, a proto vznikly mnohé oficiální i neoficiální varianty. Lidská tvořivost dala vzniknout variantě pro jednoho hráče, která je spíše hlavolamem. Úkol je prostý – umístit na hrací desku všechny dílky při zachování všech zbylých herních principů.
Myšlenka Blokusu byla dále rozvíjena a dala vzniknout dalším hrám z řady, ať už se jedná o Blokus Trigon nebo Blokus Duo pro dva hráče. Zvláštní pozornost si zaslouží variace 3D Blokus, která byla v předchozích letech známá jako Rumis. Můžete se také setkat s obřím zpracováním, které vystupuje pod názvem Blokus Giant. Jedna strana jeho hrací desky měří 57 centimetrů a je tedy zhruba dvojnásobná.
Na rozdíl od hry Abalone je tato logická hra jako stvořená pro rodinný kruh a je vhodná i pro obyčejnou relaxaci. Princip proplétání jednotlivých barev přináší spoustu zajímavých situací a díky přítomnosti čtyř barev musíte pečlivě volit každý svůj tah. Jedná se o hru, která se určitě jen tak neomrzí a ať k ní budete přistupovat přemýšlivě, nebo jen jako k barevné skládance, ani v jednom z případů vás nezklame.
Související odkazy:
Ke stažení: Blokus
Recenze Blokus Duo
Více o hře.
+ oddychová a zároveň přemýšlivá zábava
+ originalita
+ velká interakce hráčů (proplétání barev)
+ jednoduchá pravidla
- rozměrná krabice
- jiný zážitek ze hry dvou a tří hráčů
