Recenze: Zloděj z Bagdádu – zlodějina to je dřina

Dnešní svět je prošpikován podvodníčky a zlodějíčky čekajícími na každém rohu na svoji příležitost. Nechte jim malou škvíru k proklouznutí a jste nahraní. Těžko se dá bránit jejich přesvědčivému jednání nebo nastrčeným parťákům, kteří otevřou dvířka do jinak těžce chráněného sejfu. A že je bude honit policie? Asi ano, ale pokud jsou tyto postavy v něčem dobré, pak je to nenápadnost.

Na arabském poloostrově se situace nijak neliší, a tak když se v šestici paláců objeví zaráz velká kořist, nenechá to chladným žádné zlodějské uskupení v okolí. A právě o jejich soupeření vypráví hra Zloděj z Bagdádu, kterou vytvořil Thorsten Gimmler a je spolu s Atonem jeho nejúspěšnější hrou. Grafickou podobu bagdádskému náměstí propůjčil známý a oblíbený ilustrátor Michael Menzel (Kuba, Dračí srdce, Poštovní kurýr, Vikingové) a je opět na co se dívat.

Zloděj z Bagdádu na první pohled obrázkem na krabici trochu připomene v dnešní době populární postavu Prince z Persie. Přesto ve hře žádní princové nevystupují, nejblíže k nim se dostanete snad s postavami strážců nebo břišních tanečnic, které je mohly někde při vystoupení koutkem oka zahlédnout. Do paláců se přesto podíváte, ačkoliv tam nebudete zrovna vítáni s otevřenou náručí.

Ve vyšší krabici naleznete pěkný barevný hrací plán, který zaujme svým kreativním provedením. Veškerá grafika se drží pečlivě tématu a vše je přehledně na svých místech. Grafika na kartách sice tuto působivost postrádá, ale slouží přesně svému účelu, tedy přehlednému rozdělení všech šesti odlišných barev paláců.

Mnohem zajímavější pak jsou dřevěné postavičky, které v krabici naleznete ve dvou velikostech. Těch vyšších je méně a jsou to strážci, zatímco malincí jsou právě naši zlodějíčkové. Všechny figurky jsou provedeny ve čtyřech barvách, navíc zde naleznete také černou barvu pro neutrální strážce pokladů.

Po odstoupivším Corfixu se distribuce této zpracováním poutavé hry chopila firma Piatnik a zahájila tak širší spolupráci s německým vydavatelem her Queen Games. Můžeme se tedy těšit i na další hry z jejich řady, které se většinou specializují na jednodušší herní zážitky pro menší počet hráčů. Tomu vyhovuje i Zloděj z Bagdádu, kterého si zahrají dva až čtyři hráči a partie je ve většina případů odehraná kolem půl hodiny čistého času.

Příprava na stole je velice jednoduchá, stačí rozložit hrací plán, rozebrat si figurky podle barev a ke každému paláci vyslat po jednom černém neutrálním strážci. Z balíčku karet vytřídíte břišní tanečnice a zbytek je třeba pečlivě zamíchat. Každému pak z balíčku rozdáte počáteční počet barevných karet paláců a to podle jeho pořadí na začátku. Tím je vyřešena výhoda začínajícího hráče, který dostane méně karet.

Počet dostupných stráží ve vašich barvách, zlodějů a především truhel, které musíte získat k vítězství, se liší podle počtu zúčastněných hráčů. Tím je zaručeno, že hra trvá přibližně stejně dlouho bez ohledu na množství soupeřů.

Poslední fáze před samotnou hrou se už účastní všichni hráči aktivně, protože se jedná o rozmístění stráží ve vlastních barvách před jednotlivé paláce. Jakmile všechny velké dřevěné figurky hlídají vchody na nádvoří, může začít partie.

Hráči se snaží získat co nejrychleji předem stanovený počet pokladů, který jim zajistí vítězství. Cílový počet se liší podle počtu zúčastněných hráčů (pro 2/3/4 hráče jsou to 6/5/4 truhly).

Získání zlata však není jednoduché, jejich zloději se totiž musí proplížit kolem stojících stráží. Potřebují k tomu totiž nejen správné karty v ruce, ale také správné složení figurek u vchodu, které hlídají vchod do paláce.

Když přijde hráč na řadu, má na výběr ze čtyř různých akcí, které může provést i několikrát, dokud mu stačí karty. Tři z nich se věnují různému přemisťování strážců a čtvrtý je ten logicky nejjednodušší. Díky němu může hráč proniknout svým zlodějem na nádvoří vybraného paláce. Ale to nemusí stačit, protože truhly s pokladem jsou těžké a k jejich uloupení je potřeba hned několik zlodějů. Na každém pokladu je podle toho nakreslen počet siluet, který je potřeba k jejímu odnesení.

Zloděje hráč může vyložit jen k takovým palácům, kde stojí jeden z jeho strážců, ale zároveň tam musí mít společnost alespoň jednoho cizího nebo neutrálního hlídače. Za každého strážce jiné barvy, přes něhož potřebuje proniknout, zaplatí jednu kartu v barvě paláce, ze kterého loupí.

Z toho vyplývá, že strážci mají ve hře tu nejdůležitější roli, zatímco zlodějíčci už jen slíznou smetanu v podobě truhly plné zlata. Právě proto mají hráči hned tři možnosti, jak je přemisťovat. Nejjednodušší je přemístit vlastního hlídače od jednoho paláce k druhému. To hráče stojí jednu kartu paláce, před kterým jeho stráž právě stojí nebo v barvě toho, před který ji chce přemístit.

Zahráním dvou karet můžete přesunout neutrálního (černého) strážce. Tento tah budete rádi využívat, protože právě jeho přemisťováním můžete nejvíce ovlivňovat soupeře, protože do paláce, kde stojí pouze jeho hlídač, nemůže položit zloděje. Výhodnost tohoto tahu je ale vyvážena jeho náročností, protože za přesun neutrálního strážce zaplatíte dvě karty, které se musí shodovat s výchozím a cílovým palácem přemístění.

Poslední variantou, kterou může hráč ve svém tahu zahrát, je speciální dvojtah, s jehož pomocí může přemístit nejen svého strážce, ale s ním také jednoho zloděje. Tento tah stojí také pouze jednu kartu a právě pomocí něj dokážete často zvrátit průběh hry.

Protože ke všem pohybům potřebujete karty, doberete si vždy tři na konci tahu z hromádky. Pokud se vám nepodařilo v tomto tahu provést ani jednu z možností tahu, můžete si vzít dokonce čtyři karty a jedna z nich může být tanečnice. Ta má ve hře funkci žolíka a může nahradit jakoukoliv barvu paláce.

Díky náhodnému dobírání karet nelze ve hře nějak zásadně plánovat dopředu a nejdůležitější je zvolit správné řešení aktuální situace na základě dostupných karet. S přibývajícím počtem karet v ruce (není žádné omezení) se zvyšuje také náročnost na hráče a výpočet co nejlepší varianty. Zde nastává další problém, protože někteří nezkušení hráči mohou své tahy zdržovat a dalekosáhle vymýšlet, co zrovna provedou. V tu chvíli (hlavně při hře více hráčů) se občas načekáte, než se dostanete znovu na řadu.

Zajímavým řešením pro odstranění velkého vlivu náhodu z dobírání karet z balíčku je využít systém, který funguje třeba v Ticket to Ride. Mít banku otočených pěti karet, ze kterých mohou hráči vybírat a zároveň mít možnost si karty dobrat přímo z balíčku naslepo.

Největší zábava a legrace při hraní Zloděje z Bagdádu plyne z interakce hráčů, kteří si navzájem škodí a posouvají stráže tak, aby zabránili soupeřům získat vytoužený poklad a zároveň si otevřeli cestu k pokladu pro sebe. Je důležité, že si navzájem nevidí do karet a nemohou tedy předpokládat s naprostou jistotou úmysly soupeře, jestli jen neblafuje, aby se dostal úplně jinam.

Kouzlo hry tak tkví v kvalitním herním systému, který umožňuje hned několik variant tahu, a všechny mají při partii své taktické využití. Je jen na vás, jestli vsadíte na štěstí a počkáte do příštího tahu (a vezmete si třeba jednu tanečnici jako žolíka), nebo raději budete hrát hned s tím, co držíte v ruce.

Ve dvou můžete sice narazit na problém, že si budete navzájem přesouvat stráže sem a tam, ale naštěstí se tak může dít jen do té doby, dokud v ruce držíte karty potřebných barev. Navíc vzhledem k možnosti provést více akcí za tah tento efekt v podstatě mizí docela. Přesto je souboj ve dvou více o taktice a přemýšlení, zatímco ve více hráčích obsahuje Zloděj z Bagdádu více napětí, protože nemáte nad hrou takovou kontrolu.

S přibývajícími hráči (maximum je čtyři) přibývají také nároky na pozornost, protože trvá déle, než se dostanete na řadu a soupeři vám tak mohou snadněji překazit plány. Je tedy třeba nejen předvídat, ale také dokázat reagovat na změnu situace. Takže ačkoliv by se mohlo zdát, že hra je jednoduchého ražení, mohou s ní mít mladší děti problémy, zvlášť pokud vezmeme v úvahu, že je hra doporučena od osmi let. My bychom laťku pro nejmenší zvedli asi až na deset roků.

Zážitek ze hry bude záležet na tom, jak ke hře přistoupíte. Pokud budete hrát s někým, kdo bude neustále dlouze promýšlet své tahy, pak si partii příliš neužijete. Zato pokud Zloděje vezmete jako pohodovou a lehkou zábavu, při níž budete využívat intuici a trochu přemýšlet, pak se budete bavit velmi dobře, protože přesně takovému účelu slouží nejlépe.

Zajímavé téma ukrývá spíše abstraktní a logickou hru, která je jednoduchá na vysvětlení. Zloděj z Bagdádu uváznul na půli cesty mezi náročnější zábavou pro milovníky přemýšlivých her a jednodušší deskovkou s poměrně velkým vlivem náhody. I tak zůstává příjemnou zábavou, pokud ji nebudete brát příliš vážně.

Informace o hře ze serveru BoardGameGeek (odkazy směřují tam)
AutorThorsten Gimmler
IlustracePatricia Limberger, Michael Menzel
VydavatelQueen Games, Brädspel.se, Devil Dice Games, Piatnik
Rok vydání2006
Počet hráčů2 - 4
Herní doba45
Minimální věk8 and up
Jazyková závislostNo necessary in-game text
(17 voters)
KategorieArabian
MechanismyArea Movement, Hand Management
RodinaCities: Baghdad (Iraq), Country: Iraq, Region: Middle East
Alternativní názvyA Bagdadi Tolvaj, Bagdadi tolvaj, Der Dieb von Bagdad, De dief van Bagdad, il Ladro di Bagdad, el Ladrón de Bagdad, The Thief of Baghdad, Voleur de Bagdad, Zloděj z Bagdádu, Złodziej z Bagdadu, 바그다드의 도둑

Více o hře.

Recenze: Zloděj z Bagdádu – zlodějina to je dřina
Klady:

+ zajímavá grafika
+ rychlá hrací doba
+ pěkné figurky
+ více akcí za tah
+ zábavné ve všech počtech
Zápory:

- vliv náhody
- zážitek kazí dlouhé přemýšlení
- nelze plánovat dopředu
- doporučení od osmi let není správné
3.5
Prozkoumávejte dál
Recenze: Haunted village – Duch sem, duch tam